V rámci kocourova putování po českých blozích a hájích jsme natrefili i na knižní blogerku Betty, milovníka přírody a zvířat, která se také zajímá o ochranu přírody. Aktivně se podílela na záchraně několika zvířat. I při příležitosti dubnového Dne Země jsme se vydali po jejích stopách.
Blogerka z knižního blogu Hlava v knihách je náš člověk! Zvířátka jsou pro ni dle jejích vlastních slov nejlepší společníci. Je to pejskař i kočkomil, mezi jejími kočkami navíc nechybí ani kočka černá. A kdyby jedna. Černé kočky má doma hned dvě a k tomu ještě i africké šneky.
Pojďme se na tu její smečku podívat zblízka…
Hlava v knihách a srdce u zvířat
Blogerku Alžbětu z blogu Hlava v knihách jsme v rámci oslav Světového dne knihy požádali o knižní tipy. Vybrala pro kocoura také speciální knihy o zvířatech a současně odhalila, jak to se zvířaty a domácími mazlíčky má. Představila nám všechny své kočky, ale i psa plemene Vestaj. Je to ten nejúžasnější pes na světě. Vestaj? Neznáte? Betty vás zasvětí…
Momentálně máme doma pejska Vestaj, čtyři kočky a pět afrických šneků. Dvě kočičky jsou mourovatá dvojčátka – ta Beňulka a Wizina, kterým je skoro jedenáct let. Další kočička je černá Čertice, zvaná jednoduše Čert, té je přibližně třináct let. Čtvrtá kočička je taktéž černá, zachráněná – pravděpodobně ji chtěl někdo zabít. Dědeček ji přinesl domů a hned se jelo na veterinu. Měla pohmožděná žebra, packu, hlavičku i zápal plic. Dodnes má následky, ale jinak je to vážně spokojená kočičí dáma. Je nejmladší, je jí asi sedm let. Začátkem minulého roku nás opustila kočička Micinka, kterou jsme měli dvacet let. Doprovázela mě skoro celým životem, takže na ni dodnes vzpomínám.
Vedle koček mám také naprosto dokonalého černého pejska – fenku Connie. Je to velmi vzácná rasa, takzvaný Vestaj, tedy vesnické tajemství. Ani pan veterinář si netroufl odhadnout, jaká všechna plemena naši Conninku ovlivnila. Je vysoká přibližně nad kolena a je to ten nejúžasnější pejsek na světě. Toulala se nedaleko našeho městečka a dostala se k naší paní sousedce, která je psí nadšenec. Nesnášela se s jejími ostatními pejsky, a tak šla k nám do dočasky. Týden předtím nám totiž umřela fenka Bernského salašnického psa. Nového pejska jsme ještě nechtěli, ale co se dalo dělat. Dočaska se protáhla na šest let a nikomu bych ji nikdy nedala. Nevíme, co si zažila před námi, ale nic dobrého to podle jejího chování asi nebylo. Přesto je to ale ten nejhodnější pes na světě.
No a pět afrických šneků? Jsou to nedoceněná zvířátka. Málokdo mi věří, jak moc kontaktní a fajn jsou.
Kočka, anebo pes?
To je otázka, kterou v rámci rozhovorů s blogery dáváme každému z nich a každému také dáváme prostor odpovědět dle libosti. Někdo vybrat dokáže, další to má podobně jako my U KOCOURA DOMA, kde je kocour, kočička i pes, teda fenka… a zvolit jednoho prostě nejde. Blogerka Betty to vidí podobně:
Rozhodně se mě neptejte na to, jestli mám radši psy nebo kočky. Nejde to říct. Od mala jsem kočičí lady. Kočička byla naše první zvířátko, když jsem byla malá. A kočky vážně zbožňuju. Všeobecně jsou to moje zvířata asi víc než psi. Jenže ten můj pes? Ten je naprosto dokonalej! Vybrat mezi psy a kočkami mi přijde hrozně nefér vůči těm mým. Takže prostě oboje!
„Zvířata miluji,“ prozrazuje na sebe Betty
A pokračuje dál ve svém povídání o zvířatech.
Byly doby, kdy jsme zvířátek měli víc. Šlo třeba o šest koček společně s pejskem, králíkem, andulkami, osmákem degu, pískomilem… Nezachraňujeme přitom jenom ta domácí. Zachránili jsme například holoubka. Když jsme ho chtěli vypustit, odmítl se od nás odstěhovat. Dostal tedy hnízdečko v bývalé králíkárně. Zamiloval se přitom do dědy, kterému sedal na rameni nebo na klobouku, a otíral se o něj hlavičkou.
Před pár lety jsem strávila přes hodinu na ostrém slunci v Praze se zraněným holoubkem, pro kterého si jeli ze záchranné stanice. Letos v zimě jsem jela přes padesát kilometrů do záchranné stanice s ježečkem, který se probral uprostřed zimy. Také jsem už párkrát zachraňovala myšku a následně ji vypustila na poli.
Má to smysl
Těší nás, že jsou mezi námi lidé jako Betty. Máme radost i z toho, že existují zachránci a záchranné stanice, kde se dokážou postarat o zvířata, která se neobejdou bez lidské péče. Všem těm, kterým není lhostejný osud zraněných či nemocných zvířat patří velká poklona. Tedy se jim u kocoura klaníme. I my chceme být užiteční, tak, jak umíme. Proto jsme se rozhodli psát o příbězích se šťastným koncem a také záchranných stanicích, protože tam se takové příběhy díky nadšení pár dobrých lidí odehrávají. Snad se v době koronavirové a postkoronavirové podaří záchranné stanice zachránit.