Kočičí host – prostý příběh jako terapie proti přesycenosti

Kniha japonského spisovatele a básníka je půvabná ve své prostotě. Nejde o žádnou metaforu, kniha Kočičí host je skutečně o kočce ze sousedství, která začne navštěvovat domácnost jednoho mladého páru.

Příběh je plný klidu, ač doba být klidná zrovna nemusí. Nechybí mu smysl pro uměřenost, ale i pečlivost při pozorování těch nejobyčejnějších věcí. Vypráví o pomíjivosti. Je to kniha o čase, o životě takovém, jaký je, když si všímáme všech jeho detailů.

Pozorování bez sentimentu

Takaši Hiraide nabízí svůj mimořádný pozorovací talent. Vzbuzuje v člověku radost z pozorování. Právě pozorování má být dle ženy Hiraideho, japonské básnířky Mičijo Kawano ve své podstatě projevem lásky oproštěné od sentimentu.

Hiraide projevuje trpělivost Buddhy, upřednostňuje detaily, které bez dramatických zvratů vyskládají pozoruhodný obraz života v době konce jedné éry. Děj se odehrává v době, kdy došlo ke smrti císaře Hirohita, vládnoucího v Japonsku od roku 1926. Poté následovala mohutná krize v důsledku hroucení tzv. bublinové ekonomiky. Zákony trhu jsou neúprosné, přesto jsou v příběhu pouze nepřímo, na pozadí vlastních pocitů a zážitků. Velké změny v Japonsku jsou popisovány jen tak mimochodem.

Klid v bouři

Kniha Kočičí host představuje terapii od všudypřítomného konzumu, přesycenosti vjemy, informační přetíženosti. Každá kočka, která se člověku připlete do života, dokáže zklidnit mysl. Stejně tak i tichá, drobounká bílá kočka jedním z hlavních aktérů, dokáže zklidnit lidi kolem sebe. Celý příběh o kočičím hostovi umí ztišit roztěkanost moderního života.

Dílo vychází z japonské filosofie wabi-sabi. Jde o umění najít klid v bouři, krásu v nedokonalosti, stálost v pomíjivosti. Fenomén wabi-sabi jednoduše vyzdvihuje život tady a teď, život v jednoduchosti, štěstí v maličkostech. Připomíná tak principy mindfulness.

Anotace knihy

Citlivý a mimořádně krásný příběh o pomíjivosti života a o tom, jaké to je prožívat ho po svém. Manželé po třicítce žijí v malém pronajatém domku v klidné části Tokia, pracují z domu jako redaktoři a už si nemají mnoho co říct. Jednoho dne se k nim do kuchyňky pozve kočka a rychle nato zase odejde. Další den ale opět přijde a pak zas a znovu a znovu. Manželé jí brzy kupují dobroty a rádi si o kočce a jejím chování povídají. Život jako by pro ně byl najednou příslibem něčeho víc — dny jsou jasnější a barevnější. Příběh překypuje drobnými radostmi a okamžiky ohromující poetičnosti, ale pak se něco stane…

Zdroj: Kosmas.cz

Recenze knihy

V knihkupectví Kosmas se dá narazit na tyto recenze knihy (úryvky):

Ukázka z knihy (přepsaná citace)

Kdo to vlastně byl onen kočičí host? Jaká kočka upoutala Hiraideho natolik, že jí i přes svůj počáteční nezájem nakonec věnoval celou knihu?

Čibi byla nádherná kočka. Vyjma několika jemně hnědých a uhlově černých skvrn kulatého tvaru byla jinak celá bílé. Byla zářivě bíla jako typická japonská kočka, avšak oproti ní byla neobyčejně malá a hubená.

Měla nezvykle drobné a štíhlé tělo. Vedle toho byla charakteristická i svými věčně nastraženými oušky. Těmi hbitě pohybovala. A ještě tu byl její naprostý nezájem o mazlení. Nejdřív jsem měl za to, že je to můj problém, protože to s kočkami neumím. Potom se u Čibi zastavilo děvčátko. Procházelo právě Bleskovou uličkou.

Sklonilo se k Čibi, ta nehnula ani brvou. Ve chvíli, kdy k ní děvčátko vztáhlo ruku, aby ji pohladilo, okamžitě vyskočila. Jedním ladným skokem zmizela. Svou odtažitostí připomínala chladný, jasně bílý paprsek světla.

Tato kočka navíc skoro nikdy nemňoukala. Když se poprvé objevila, měl jsem dojem, že jsem mňoukání zaslechl. To však bylo poprvé a také naposledy. Čibi neměla v úmyslu nám předvést svůj hlas.

Už jako kotě byla nadmíru činorodá. Tato činorodost ji vydržela až do dospělosti. Dokázala pohotově reagovat na každého broučka či ještěrku – snad proto, že si od malička sama hrála v té rozlehlé zahradě. Byla tak zvyklá. A nejenom to. Věnovala pozornost každému sebemenšímu pohybu. Registrovala každé hnutí vyvolané vánkem nebo záblesk světla, který lidské oko nemá šanci postřehnout. Takové chování je asi vlastní každému kotěti, ale tato kočka reagovala bleskově.

„Vždyť je to také kočička z Bleskové uličky!“

Moje žena si Čibi postupně oblíbila natolik, že vždycky když ji spatřila, nadšeně mi ji ukazovala. Nezapomněla přitom vychvalovat její přednosti.

Zdroj: Takaši Hiraide, Kočičí host

O autorovi

Takaši Hiraide je soudobým japonským autorem s širokým záběrem. Píše především poezii, ale nevynechává ani prózu, vydal sbírky esejí, cestopisy nebo biografie. Je profesorem na Akademii výtvarného umění v Tamě. V současnosti žije v Tokiu.

Novela kočičí host, která v Japonsku vyšla v roce 2001 získala japonskou cenu Šóheie Kijamy. Díky své jednoduchosti a srozumitelnosti si však našla mnoho čtenářů po celém světě. Stala se bestsellerem Sunday Times a New York Times, přestože by to od tak nedramatického děje a půvabně jemného příběhu nikdo nečekal. Není nijak zvláštní, nenárokuje si pozornost, přesto si pozornost získala. To platí pro kočku v příběhu i příběh samotný.

The Guardian: „Někdy se bestsellerem stane knížka, od níž by to člověk nečekal. Toto je něžná, přemýšlivá a opravdu poctivá kniha, která nic nepředstírá a na nic si nehraje.“